DEN 9.

Den devátý. Cítíme to v kostech, svalech, i vzduch voní koncem. Jaký to ale bude konec? Podaří se nám sestrojit raketu a dostat léčivou látku do vzduchu, nebo počet nakažených stoupne natolik, že to záchrana již nebude možná? Vymýtíme zákeřný virus, nebo porazí on nás?

Celou noc se střídáme na hlídkách a posloucháme dunivé zvuky a skřeky ozývající se z dály. Přesto nenecháme únavu a nervózní chvění žaludku přebrat kontrolu.

U snídaně se nám dealer se zraněným vědcem nám svěří, že s raketou si sami nedokáží poradit.

"Potřebujeme raketového vědce," připustí oba.

"Raketového vědce?" zasmějeme se v domnění, že jde o vtip. Najít raketového vědce tady? To není jako hledat jehlu v kupce sena, je to spíš jako hledat jezero uprostřed pouště. Nebo kapku vody na Marsu.

,,Nedělám si legraci" namítá dealer. "Nedaleko odsud bývávala tajná vědecká laboratoř, a podle zvěstí jejím úkolem bylo mířit velmi vysoko." Podívá se na nebe a my pochopíme.

"Jenže je to na zamořeném území," pokrčí rameny.

Podíváme se na sebe s úsměvem. Kde to nezvládá osamocený dealer s raněným vědcem, tam můžeme nastoupit my. Stateční chlapci, s vojenským výcvikem, touhou zachránit svět a hlavně - s přáteli po boku, na které se můžeme naprosto spolehnout.

A proto naše odpověď zní: "Kde přesně?"

Dodávky zaparkujeme v dostatečné vzdálenosti, aby nebyl slyšet řev motorů. Rozdělíme se podél silnice na dva týmy a pomaličku postupujeme směrem, který nám dealer označil. Sem tam nás Lukáš nebo Jára posunkem upozorní a my zaleháme a zajišťujeme okolí. Potom se před námi objeví zničená brána do areálu, kterou po jednom opatrně projedeme a seskupíme se v rohu areálu. Tiše si sdělíme strategii a vyrážíme. Jeden tým projde podél plotu podél k budovám, druhý se vydá opačnou stranou a zajistí perimetr.

Pod podrážkami nám křupou střepy. Procházíme kolem hromady zničených aut, ani nedokážeme přemýšlet nad tím, co se tu asi dělo. I budovy kolem nás, kdysi pravděpodobně zmíněná raketová laboratoř, vypadají, jako kdyby mohly vyprávět jen ponuré příběhy. Okna vysklená, dveře rozbité, kachličky ze stěn popadané na zemi.

Pak zahlédneme pohyb. Beze slova se rozmístíme v prostoru a zamíříme tím směrem. Po minutě není pochyb, je to nakažený.

Jedna střela prořízne všudypřítomné ticho. Zásah. Zatajíme dech, je nám jasné, co teď přijde.

Hluk je všechny probudil. Vyřítili se z budov, ze svých skrýší za stromy a auty. Najednou se to kolem nás hemží nakaženými; jejich jediným cílem je zničit zdroj hluku, tedy nás. Vyčerpání je na nás znát. Zdolat obranu nepřátel je velmi těžké. Útočíme z obou stran komplexu a snažíme se je sevřít v kleště, ale plán nevychází úplně dle našich představ. Je jich prostě moc, a jsou všude.

Pravý tým se zmocní první budovy a celou ji pročeše. Bohužel, kromě starých zničených krámů tam nic nenajdou. Opatrně budovu opouští a mizí v houští, aby nakažené vyhnali z další části areálu.

"Tady! Zachraňte mě prosím!" ozve se prosba ztišená zdí. Jde to z budovy u levého týmu. A jako naschvál zrovna u té, kde se nachází největší koncentrace nepřátel. Ať už je to raketový vědec nebo ne, toho zdravého člověka prostě musíme zachránit stůj co stůj. Domlouváme si strategii a zaútočíme na budovu. Několik z nás zůstane venku a zbytek prohledává místnosti. Samý prach a špína, popraskané zdi. A samozřejmě nakažení. Střely lítají na obě strany.

Krok za krokem.

Místnost za místností.

Pak zabočíme doprava a tam ho spatříme. Na zemi leží mladý muž v šedé kombinéze s bílou čapkou se znakem rakety naraženou do čela. To je určitě vědec, jaké to máme štěstí!

"Honem," mávneme na něj, aby vstal. "Pomůžeme vám ven."

"Já jsem...," zalapá po dechu. "Já jsem zraněný"

Skočíme k němu a prohlédneme ho. Dýchá ztěžka, srdce pulsuje pravidelně, vnímá svět okolo, a na zádech má ošklivou střelnou ránu, ze které teče tenký pramínek krve.

"Nemůžu hýbat nohama," hlesne smutně.

Dostupnými prostředky na místě mu ránu ošetříme a pak ho ve dvou vezmeme kolem ramen, abychom byli schopni ho z komplexu dostat. Zatímco prcháme s raněným raketovým vědcem -

"Raketový inženýr Bořek," představí se nám.

Zatímco prcháme s raněným raketovým inženýrem, ostatní kluci nám kryjí záda a pomalu se stahují za námi. Vidíme, že pravý tým s sebou vede dva nakažené zajatce. Dírou v plotě unikáme z komplexu a svižným tempem si to razíme zpět k dodávkám. Nakažení jsou nám však v patách.

Dveře dodávek se zabouchnou, kola se protočí na silnici a už už prcháme z jejich dosahu. Ještě chvíli v zadním okénku vidíme, jak za námi běží nakažení, ale pak to vzdají.

"Tak tohle bylo o fous!"

Na základně pro raketového inženýra připravíme provizorní nosítka a zajistíme mu vodu a jídlo z našich tenoučkých zásob. Vděčný nám poděkuje za záchranu.

"Vlastně je tu něco, co byste mohl udělat vy pro nás," připouštíme a postavíme před něj kufřík, který jsme včera získali od dealera a ve kterém jsou součásti rakety. Jestli jsme čekali, že by nás mohl odmítnout, pekelně jsme se mýlili. Ani jsme mu nestačili říct, že máme lék, který tato raketa může dopravit do atmosféry. Jen co zahlédl raketu, oči se mu rozzářily a začal dychtivě vytahovat jeden kousek za druhým a prohlížet si ho.

"Pánové, nějakou chvíli to potrvá, ale není to nic, co bych nezvládl", usmívá se. A pak se pustí do sestavování, zatímco na nás chrlí slova z odborného žargonu, kterému teda vůbec nerozumíme. Podstatné ale je, že mu pod rukama začíná kousek po kousku růst poslední díl do naší skládačky.

Bude náš lék ale fungovat?

"Máme tu dva zajaté nakažené, vyzkoušíme to na nich," navrhne Lukáš. O chvíli později je vyvádíme na plácek a seskupujeme se kolem nich. Nakažení vrčí, z očí jim srší čirá agrese. My je však držíme spoutané a plně pod naši kontrolou. Nabere dva vzorky léku a nalijeme jim ho na hlavy. Notnou chvíli se nic neděje. Pak ale jejich ramena klesnou, rysy v obličeji uvolní a kůže pomalu začne dostávat přirozenou barvu. Úlevou si oddychneme, ani jsme si nevšimli, že jsme napětím zadrželi dech. Před námi jsou dva zmatení dospělí, co se nechápavě rozhlížejí po okolí. "Co..? Jak?"

"Už je to v pořádku," usmějeme se na ně.

Zpátky ve stanu už raketový inženýr přidělává poslední součástky na raketu. Ostatní kluci sedí kolem stolu, na kterém je položen kotlík s lékem a dealer v ruce drží lahvičku s přísadou, co z léku udělá plyn. Část léku dáváme stranou do zkumavky, přidáme pár kapek poslední ingredience a takto ji vkládáme do rakety.

Pak pobereme všechno důležité, inženýra vezmeme na nosítka a vydáme se na nejbližší vyvýšené místo. Pomůžeme raketovému inženýrovi umístit raketu a pak se kryjeme v dostatečné vzdálenosti. Zažehneme rozbušku a...

Vidíme oblaka páry, jiskry pod zadkem rakety a jinak... nic? Co se to stalo? Proč naše raketa nefunguje?

"Já jsem popletl dvě součástky!" plácne se raketový vědec do hlavy. Musíme to opravit. A tak se zase vracíme do základny, kde necháváme raketového inženýra napravit svou chybu. Přísahá, že se není čeho bát, že mu stačí hodinka nebo dvě. My ostatní zatím držíme hlídky. Někdo z hloubky základny vynese luk a šípy. A tak v pauze mezi hlídkami cvičíme s lukem a střílíme do balíku sena. Starší kluci nám pomáhají a radí nám, jak se zlepšit. Pak na nás pískne raketový inženýr, že raketa je opravená a nás čeká ještě jeden výšlap.

Teď podruhé jsme nervóznější, co když se to zase nepovede a raketa se zničí úplně. Nastavíme raketu do správné polohy a odstoupíme.

Tři.

Dva.

Jedna.

Raketa se zažehne, obklopí ji oblak páry a pak s ohromnou rychlostí vystřelí do výšky a zmizí nám z dohledu. Chvíli se nic neděje a pak se ozve výbuch doprovázený naším bujarým jásotem, jak raketa dosáhla cíle a rozpadla se na kousky. Spolu s tím se roztříštila zkumavka s naším lékem, který se právě dostal do ovzduší.

Zvládli jsme to. A co teď?

Teď počkáme do zítřka a uvidíme, zda to funguje! Ale kluci, že jsme si vedli zatraceně dobře.