DEN 2. 2019

  Tak krásně jsme se už dlouho nevyspali! Nebe je prozářeno krásnou modrou barvou, ptáčci cvrlikají. S úsměvem na rtech si užíváme příjemné teplo. Vstaneme a jdeme se rozcvičit.

  "Tak hele kluci!" ozve se najednou Lukáš a čtyřem z nás sundává čepice. Úsměv na rtech nám zamrzá. Honza, Richard, Jonáš a Šimon, ti všichni se zmateně prohlíží na slunci. Část vlasů a kůže jim zezelenala.

  "Nemůžete být nakažení?" přicházíme s nápady. "Nemohlo se stát, že se sem v noci dostal virák a nakazil vás?"

  "Já jsem tu viráka v noci viděl," pískne někdo mezi námi tiše. "Ale myslel jsem si, že se mi to jen zdá, tak jsem spal dál." S hrůzou v očích se po sobě podíváme, je to více než pravděpodobné. Tohle už nesmíme nikdy dopustit.

  Co teď? Přeci neublížíme našim kamarádům! S těžkým srdcem je vyháníme za hranice naší základny, než začnou být pro ostatní nebezpeční, ale co jiného nám zbývá? Leda by se nám nějakým zázrakem podařilo přijít všemu na kloub a vytvořit lék.

  Dopoledne probíhá pod taktovkou útoků nájezdníků, kteří se snaží získat zásoby v okolí dříve, než se k nim dostaneme my. Sice občas dostáváme na frak a musíme se stáhnout, ale odnášíme si náruč konzerv a o to tady jde. Nakažené nakonec zahání prudký déšť a s ním se i my na chvíli stahujeme do příjemného tepla základny, kde si pouštíme jeden z filmů, který jsme zde našli na starých dévédéčkách.

  Déšť vyplavil ze skulin nějaké zásoby, některé se válí v okolí, zbytek však plave ve studené vodě zdejších rybníků. Ale nás přeci něco takového, jako je ledová voda, nemůže rozházet. Z lovu zásob se nakonec stala příjemná legrace, i když nám škodolibý vedoucí házeli ulovené plechovky zpátky do vody. Mimo jídla ještě ve stanu, kde spali naši nakažení kamarádi, objevujeme stopy po napadení virákem a mimo jiné i polovinu fotografie s usměvavou slečnou. Na druhé straně je nápis "Má láska". I virák byl kdysi člověk jako my.

  Po skromné večeři si určujeme hlídky a zbytek si jde lehnout. Netrvá však dlouho a je vyhlášen poplach. S ospalky v očích běžíme na své pozice. Venku je černočerná tma, nájezdníci a nakažení útočí ze všech stran a v dálce se ozývají hrůzostrašné skřeky viráků, až se nám ježí chlupy na celém těle. Hlavně ať světla nezhasnou, prosíme v duchu, to jediné je drží v bezpečné dálce.

  Noc je dlouhá, ale adrenalin v žilách způsobuje, že necítíme bolest ani únavu. Nakažení, v čele s našimi bývalými přáteli, na nás dorážejí, ale my jim nic nenecháme zdarma. Přetahujeme se s nimi o kousky území, na chvíli získají i naši spižírnu, ale my si zase ukradneme zpátky. Ani jedna strana se nechce vzdát.

  ,,Stahují se" křičí na nás od brány. Ach ta úleva! Hlídky pokračují ve své práci a zbytek padá do postelí. Přežití ve světe po válce je těžší, než jsme si mysleli.