DEN 5.
Proviant se nám děsivě ztenčil. Žít ve světe po apokalypse není vůbec jednoduché, většinu času musíme získávat potravu a materiál, jen aby se nám zde dařilo přežívat. Protáhneme se, sníme zbytky jídla a ozbrojení se vydáváme na průzkum okolí, zda se nám nepodaří najít něco k snědku. Víme, že to nebude zadarmo a nemýlíme se. Netrvá dlouho a na málo používané cestě vidíme rozsypané plechovky různých velikostí. Zřejmě je zde někdo ztratil, když narychlo utíkal. A nejsme sami, komu kručí v břiše. V lese naproti nám je chvilkami vidět pohyb. Určitě to jsou nájezdníci.
Střídavě útočíme, střídavě se bráníme. Postupně získáváme část zásob, prohráváme, získáváme je zpátky. Vymýšlíme různé strategie a měníme taktiku boje přímo na poli. Na základnu si postupně dokážeme odnést aspoň polovinu toho, co jsme prve viděli. Tím ale den nekončí, abychom dostali zbytek receptu od dealera, musíme se dostat na místo určení dle jeho návodu.
Mapa nás nasměruje na bývalou E11. Dnes se na ní nachází sem tam nějaké to opuštěné auto a na jedno z nich ukazují souřadnice. Už už se k němu chceme vydat, ale zarazí nás pohyb na periferii. Do lesa zabíhá pár postav a jestli vidíme dobře, nesou si náš kufřík. Dorazili jsme pozdě!
Rychle ale tiše dorazíme na kraj lesa a provádíme průzkum. Postupujeme vpřed a opět se dostáváme k ruinám Týniště. Dnes jako by tu nakažených bylo dvakrát tolik než posledně. A nás je o pár méně. Rozmisťujeme se v lese a na povel zahajujeme útok. Jestli je náhlá střelba zaskočila, nedají to na sobě znát a hned se začínají bránit. Nás ale žene jasný cíl, nesmíme selhat. Boje jsou dlouhé, nakažení se nestahují. Občas se nám podaří vyhnat je z části ruin, oni se tam zase za chvíli probojují zpět. Postupně procházíme budovu po budově a pátráme po přítomnosti kufříku. A světe div se, sice nám to dá spousty práce a úsilí, ale nacházíme ho. Je čas na ústup.
Do tábořiště dorazíme řádně unavení, ale šťastní. Lukáš měl pravdu v tom, když nás varoval, že dělat prácičku pro dealera je nebezpečné. Tohle byla zatím naše nejtěžší mise. A teď nastal čas zavolat dealera a vyměnit zboží.
Dnes přijíždí opět ve stříbrném voze, ale poznáváme, že je to jiné auto než včera. Zřejmě mu došel benzín a bylo jednodušší si vzít jiný opuštěný vůz, kterému ještě trocha paliva zbývala. Opět má na sobě dlouhý černý kabát, rukavice a brýle.
"Budeme zase jednat beze zbraní," informujeme ho, když usedáme ke stolu. V dealerově ruce se objevuje zbraň, na kratičký okamžik zamíří na nás, ale pak ji pokládá na stůl před sebe. I my skládáme zbraně. Ondra přinese kufřík a pokládá ho před dealera. Ten si ho beze slov vezme do rukou a pečlivě ho prohlíží.
"No dobrá," pronese po dlouhém tichu a na oplátku nám dává tašku plnou kousků receptu. Nečekáme a hned si je začneme prohlížet. Přikládáme je k ostatním a notnou dobu se je snažíme složit tak, aby vycházel smysluplný text. Dealer se se skrývaným pobavením dívá na naše úsilí. Nakonec se nám daří kousky složit k sobě, ale...
"Nejsou všechny, pořád nám něco chybí," pronese nakonec Kamil. Pak mu hlavou probleskne nápad a podívá se na dealera. "Pane dealer, asi bychom potřebovali ještě pomoc."
Dealer se narovná a potutelně usměje. "Já bych také nějakou pomoc potřeboval."
"A s čím?"
"Až zavolám, přijedete?"
Chvíle zaváhání. "Přijedeme," potvrzuje Kamil.
Dealer z kapsy vytáhne dva listy papíru a pokládá je před nás. Je to ucelené znění celého receptu. Nestačíme se divit, proč nám ho nedal rovnou? Proč lék sám nepřipravil, když měl recept u sebe? Na tyto otázky nám už neodpoví. Zvedne se, nechá před sebou nedopitou kávu (jak těžké ji je dnes sehnat!) a zase odjíždí. Pozorně si prohlížíme kousky. Recept máme sice již celý, ale ingredience jsou označeny čísly a co přesně které číslo znamená, to zatím nevíme.
Pomoc přihází od nečekaného člověka. "Já bych asi tušil," pronese zachráněný biolog, "mám takovou svoji prezentaci o kytičkách a myslím, že by vám mohla hodně pomoc." A tak se dozvídáme o léčivých schopnostech rostlin, z nichž některé patří i do našeho léku. Teď už zbývá je jen sehnat.
"Tuhle jsem zahlídl při průzkumu," zmiňuje se Jarda. "Ale je to pro odvážné."
Proč pro odvážné se dozvídáme záhy - ta bylinka totiž vůbec neroste na zemi, a tak se k ní budeme muset slanit. Rozdělujeme se na dvě půlky, jedna zůstane v základně, bude ji bránit a zároveň se dozví něco zajímavého o maskování; druhá dojede pro bylinku. A protože je důležité, aby každý z nás získal vlastní vzorek bylinky, později se vyměníme.
O pár minut později již stojíme pod mostem, všichni hlavy zvrácené vzhůru. "No to je výška!" A tam, někde nahoře na nás čeká bylinka, naděje na lék. Teď jen překonat svůj strach a slanit pro ni. Lehko se to řekne, ale hůř udělá. Každý dostáváme zkumavku na vzorky a jdeme na to. Jeden po druhém za bedlivého jištění našich vedoucích, se spouštíme z boku mostu a ze zelené rostliny si trháme jeden list, který pečlivě schováváme do zkumavky. Většina z nás se směje, slaňování je prima zábava, ti ostatní statečně překonávají svůj strach a spustí se též.
Večer je co oslavovat, ale zkušenosti z předchozích dní nás naučily jednat střízlivě, a tak rozestavujeme na noc hlídky. Máme první součást našeho léku a ačkoli nám chybí většina přísad, máme recept. Jsme vám v patách, viráci!